Jak bojují s disciplíniu diabetici druhého typu?

Máte cukrovku druhého typu? Dodržujte léčebný režim, jinak si koledujete o infarkt, slabší zrak a potíže s ledvinami.

Víte, s čím bojují mnozí diabetici druhého typu? Pokud tipujete, že s hladinami cukru v krvi, máte jen částečnou pravdu. Úplná zní: zejména s disciplínou! Nechceme všechny lidi s cukrovkou "dvojkou" házet do jednoho pytle, ale poměrně často se stává, že na doporučení lékařů příliš nedbají. Zřejmě to souvisí s podstatou onemocnění. Pacienti s diabetem typu jedna obyčejně s disciplínou problémy nemají, proto odborníci zjišťovali, proč jsou problémoví jen dvojkaři. Nejnověji se ukázalo, že signály, které mozek informují o sytosti člověka, jsou v jejich případě mnohem slabší. Pociťují hlad, i když jsou najedení. Na vině je zřejmě to, že nedostatečně vnímají informace, které přenášejí některé hormony produkované trávicí soustavou. Proto se již několik let pracuje na vývoji léků, které by ovlivňovaly právě hladinu zmíněných hormonů, snižovaly apetit a pocit sytosti by se dostavil mnohem dříve. Na trhu by se mohly objevit do pěti let.

Ignorace

Důvodem, proč cukrovkáři druhého typu nejednou ignorují léčebný režim, bývá i zklamání. Drží dietu, berou tabletky a hmotnost jim i tak stoupá. Je to velmi častý jev. Všechny dopředu upozorníme, že po některých lécích mohou přibrat, ale nanejvýš tři kila. Způsobují to tablety podporující tvorbu inzulínu, hormonu, který má i anabolické účinky a přeje nárůstu hmotnosti. Jiní pacienti zase přiberou po lécích, které zvyšují citlivost na inzulín tak, že se v těle znásobí množství tukové tkáně. Hmotnost se samozřejmě někdy zvýší i po přechodu na inzulínové injekce. Přesto by se neměli vzdávat. Neznamená to, že jsou neschopní, jejich výsledky mohou být navzdory přibrání výborné. Dobrá zpráva je, že každou chvíli se objeví nové léky a nejnověji můžeme nemocné léčit i přípravky, po kterých jim přibude maximálně půl kilogramu. V USA mají již téměř rok v nabídce i preparáty, s nimiž diabetici dokonce zhubnou.

Proč jsou diabetici s jedničkou v léčbě zodpovědnější a dvojkaři problémoví?

Cukrovka prvního typu většinou propukne v mladším věku, tehdy se osobnost nemocných teprve vyvíjí. Zpravidla ještě nemají potíže s respektováním autorit a snadněji se smiřují s dietou i inzulínem. Případné vybočení později obvykle vnímají jako vlastní selhání, pronásleduje je pocit viny a další chybě se snaží vyhnout. S dvojkovými diabetiky jsou větší komplikace i proto, že nemoc se zpravidla objeví v dospělosti, kdy je vývoj osobnosti ukončen a chování se mění už hůře. Pokud je někdo závislý na sladkostech či alkoholu, má prchlivou a impulzivní povahu, dá se předpokládat, že se velmi nezmění. Pokud ano, tak jen dočasně. Pedant, důkladný a odpovědný, nebude muset v zásadě rušit své stereotypy a většinou bývá velmi dobrý pacient.

Co hrozí?

Co hrozí nemocným, když léky neberou správně a místo diety upřednostňují obrovské dávky mastného guláše s čokoládovým dortem jako druhým chodem? Mnozí se dobrovolně přiznají. Chápeme, že není snadné dodržovat přísný režim do puntíku, ale nedá se dělat nic jiného. U nedisciplinovaných pacientů mnohem častěji vzniká zejména ateroskleróza s následným infarktem či mrtvicí. Neustálé vysoké hladiny cukru v krvi mohou obrat i o zrak, nohu nebo vážně poškodit ledviny. Až natolik, že pacient skončí na dialýze nebo potřebuje transplantaci. Nedá se říci, že ten, kdo nedodržuje léčbu, automaticky dostane infarkt nebo oslepne. Vzniká však mnohem větší pravděpodobnost, že se tak v průběhu let stane. Průměrný diabetik žije přibližně o deset let méně než zdravý člověk a neukázněný nemocný si může život zkrátit ještě více. Je nebezpečné takto riskovat. Při druhém typu diabetu hrozí ještě jedna vážná komplikace. Není to diabetické kóma, které vyprovokují vyšší hladiny glukózy v krvi, ta více hrozí při jedničce. Pro "dvojku" je typičtější kóma. Vyvinout se může tehdy, když se hladina cukru vyšplhá až nad hodnotu padesát mmol na litr! Pro srovnání: normální hladina cukru je pět a půl. Jde o životu nebezpečný stav téměř s padesátiprocentní úmrtností a nemocnému hrozí scvrknutí mozku. Krev se totiž tehdy nutně musí zředit a doslova nasává vodu z jiných orgánů, i z mozku, pak se množství glukózy sníží. Tento typ kómatu postihuje spíše starší lidi, což pravděpodobně souvisí s tím, že ztrácejí pocit žízně a v krvi se může zvýšit koncentrace cukru a různých minerálů. Takový stav už byl popsán i u mladých lidí, kteří nepijí čistou vodu, ale litry slazených nápojů. V krvi se hromadí cukr v nadměrných množstvích a tělo se s tím může vypořádat i drastickým způsobem.

Hrozí jim inzulín?

Cukrovka druhého typu se léčí nejen dietou, ale pacienti musí několikrát denně užívat i antidiabetika, "tabletky na cukr". Mnozí však skončí na injekcích inzulínu. Proč? Za to, že pacient dospěje k píchání inzulínu, může obvykle přirozený vývoj onemocnění. Často se to stává mezi pátým až desátým rokem od jeho odhalení. Důvodem je však samotná cukrovka druhého typu. Při ní se v pankreatu, na rozdíl od diabetu prvního typu, inzulín ještě tvoří, ale v objemu, který nepokryje nároky těla. Proto nemocnému zpočátku předepisujeme antidiabetika, která zvýší jeho tvorbu. Časem se však buňky, které produkují inzulín, mohou opotřebovat, až úplně zaniknou. Zhoubný vliv na ně má zřejmě i samotný cukr a vysoké hodnoty mastných kyselin v krvi. Inzulín nemusí užívat všichni cukrovkáři s dvojkou a není ani pravda, že k injekcím se dopracují jen proto, že nedodržují režim, ale neměli by být k němu lhostejní. Dodržování léčby může podávání injekcí výrazně oddálit.

Nikdy není pozdě

Jak lékaři motivují neposlušné a tvrdohlavé diabetiky? Někdy použijí odrazující příklady. Popovídají jim o těžkých komplikacích nebo jim jako poslední možnost ukáží nemocného s amputovanou nohou či se zhoršeným zrakem, samozřejmě diskrétně. Mnohým to stačí. Myslí si, že nejlepší by bylo, kdyby se do procesu kromě lékařů, sester a dietních odborníků zapojoval i psycholog. Právě on může pomoci ujasnit si, proč je dobré být disciplinovaný pacient. Motivace nemocného je individuální záležitost. K zodpovědnějšímu přístupu k terapii může pomoci rodina, ale i dostatek údajů o nemoci. Jestli lékaře vyhledá pacient, nejprve se ho snaží poznat, až potom zvolí vhodný postup. Někoho nastartuje projev důvěry, ocenění, jiného až kritika nebo hrozba trestem.